Lenny a Phillo

Jednou v roce na Vánoce...

19.12.2010 - 13.00 h. - cvičák v RK. Jednou v roce na Vánoce na cvičáku blbneme. My tam teda blbneme častějc, ale na Vánoce je to jenom jednou, že... A tak tomu bylo i tuto neděli - poslední neděli před vánočními svátky. 

Měla jsem za sebou v práci několik  "dvanáctek" a to i nočních, tuhle neděli jsem skončila v 6.00 h. ráno. Ztrácela jsem pojem o čase i datumu, a tak se mi například stalo, že jsem poslední svíčku na adventním věnci zapalovala už v sobotu apod. Dnešní den jsem ale měla pojištěný. Ve 12.00 h. mi přišla od Lenky Krejčové SMS - ,,Vstávej semínko holala..." a to se nedá nevstat ( stejně už jsem byla chvíli vzhůru ). Na cvičák jsme přijeli včas a mohlo se začít. 

Lucka měla pro nás připravenou soutěž a zapojili se jak agiliťáci, tak i jejich rodinní příslušníci a přátelé ( to je na tom to hezké, že krom bláznivých agiliťáků dokážou zblbnout i lidé jinak zcela normální a důstojní...). Rozdělili jsme se do dvojic, vyfasovali slušivou vánoční čapku a košík na sbírání dárečků, které byly zavěšeny na překážkách a vyrazili jsme na parkur. Překážky jsme zdolávali střídavě my i hafani, čapky putovaly s hlavy na hlavu, dárečky z překážek do košíku a zase zpět.....pěkně jsme se  u toho vyřádili.

Při běhání jsme se trochu zahřáli, přesto jsme se ale všichni těšili do příjemně vytopené klubovny k prostřeným stolům. Tam na nás čekalo cukroví, chlebíčky, jednohubky - prostě všechno to, co jsme přinesli k vánočnímu posezení. A že toho bylo! 

Nejdřív Lucka nám všem rozdala diplomky s PF 2011 za naše dnešní skotačení a každý dostal dárek pro sebe a pejska. Potom nás, co pomáháme s výcvikem, odměnila dárkem a nakonec vyhlásila výsledky soutěže  "Tým roku". V kategorii dospěláků ( týmy oficiálně závodící ) zvítězila s největším počtem bodů Lucka s Kerrinkou a v kategorii začátečníků ( tedy oficiálně nezávodící týmy ) jsme vyhráli my s Phillem. Měla jsem z toho ohromnou radost a dostali jsme krásnou plaketku a další dárky. No a pak jsme my všichni odměnili Lucku za celoroční práci a péči o nás. Dostala od nás přenosnou skládací boudičku a  pytel Kérčiných oblíbených granulí. Boudička se jí bezvadně hodí na  "ubydlení" Kérky na závodech ( stará boudička už dosluhuje a do téhle nové by se eventuálně Lucce vešli i psíci dva...).

A pak už jsme se všichni věnovali připravené hostině, popíjeli jsme kafčo a čaj, povídali si, vzpomínali.....a já si uvědomila, že jsem si za celé odpoledne na nějakou únavu z předchozích dnů ani nevzdechla. A tak to má být, proto sem tak ráda chodím. Tak zase ahojky tady s vámi na cvičáku v roce 2011 !!! 

Probojovat se slamomem nám dalo fušku, ale náš tým to zvládl (Lenka a Jana)

                           "předávačka" (Lennýsek, Jana a Lenka)                                                                            vyhlašování týmů roku

                       Tak kolik těch hafíků se tam vlastně vejde?                                                                    ...a bylo opravdu veselo 

RY - ko - MY

Letošní jarní a podzimní kolo RY - ko - MY jsme zvládli během čtrnácti dnů. Ne že by se zbláznila roční období a po jaru hned přišel podzim, jenom jsme jarní kolo z  "technických důvodů" přesunuli na trochu později. A tak 1.kolo proběhlo 10.10.2010 ve Vysokém Mýtě a 2.kolo 24.10.2010 v Rychnově (mělo to své výhody - v kole druhém jsem si ještě pamatovala naše výsledky z kola prvního).

10.10.2010 - Vysoké Mýto. Velkým překvapením pro nás bylo počasí. Ačkoliv jsme byli v Mýtě - NEPRŠELO, ba ani žádná malá přeháňka se nekonala. Abychom to ale neměli úplně jednoduché, místo deště se na nás snášela mračna malých otravných mušek. Nevím, jestli příčinou byl blízký potok nebo stejně blízká skládka tlející, silně páchnoucí bývalé cukrové řepy.

Dospěláci běželi agility i jumping. V běhu agility neměl Lennýsek žádnou chybu, v jumpingu nás zradila jedna laťka na skočce, takže jedna chybka. V součtu obou běhů jsme získali senza 1.místo a parádní medaili. Začátečníci dnes běželi jumping. Philoušek běžel moc pěkně, jen u červeného tunelu jsme se nějak špatně domluvili, a tak ho Phillo napoprvé minul. Byla z toho jedna chybička a v kategorii small+medium 5.místo. Domů jsme odjížděli moc spokojení. S věcmi z auta mi pomáhal Jirka a hned ve výtahu pojal podezření, jestli jsem si nepřivezla  "něco na botě" - že prý silně páchneme. Při bližším ohledání jsme zjistili, že mé boty jsou v pořádku, ale že se ten smrádek line z Philla. Když jsme totiž odjížděli z Mýta, nechala jsem kluky ještě pořádně proběhnout. Nevšimla jsem si, že Phillo své volno věnoval průzkumu té tlející hromady cukrovky. Nohy a břicho měl doslova nacuclý tím humusem. Okamžitě putoval do vany a protože jenom teplá voda na to nestačila, byl důkladně vyšamponován.

24.10.2010 - Rychnov nad Kněžnou. Dneska opět dospěláci běželi agility a jumping. S Lenýskem jsme měli dobře našlápnuto, ale konkurence byla silná. Sice jsem tvrdila, že jsem naprosto v klídku, ale o tu svou nervozitu bych se klidně mohla opřít. V běhu agility měl Lenny jednu chybu - sestupná zóna na áčku (teda já byla přesvědčená, že ji udělal, ale Evča mávla že nee). V jumpingu to odnesla jedna laťka na skočce (to jsem teda viděla i já) a ještě jsme měli nějaký trestný bodík za čas. Součet dnešních běhů stačil na 6.místo, ale byla jsem s Lenýskovým výkonem spokojená. S Phillem jsme běželi dnes agility. Philda mě taky udělal radost - běh se mu povedl, žádnou chybu jsme nevyrobili a bylo z toho bezva 1.místo a krásná medaile. 

No a pak se počítalo a sčítalo, abychom se dozvěděli konečné výsledky ze součtů obou kol RY - ko - MY. A my s klukama jsme měli náramný důvod ke spokojenosti! S Lennym jsme se totiž v kategorii small umístili na 2.místě (z dvanácti účastníků) a s Phillem v kategorii small a medium  na 1.místě (z osmi účastníků). Dostali jsme krásné poháry, diplomy, granule, hračky, mňamky... prostě paráda. Bez diplomu a hračky ale neodešel nikdo, Lucka měla tradičně připravené diplomy a hračky pro úplně všechny závodníky. A protože to bylo klání Rychnov kontra Mýto, byli jsme zvědaví, jak to letos dopadlo. Dneska jsme se radovali my Rychnováci, protože jsme tentokrát byli šikovnější a putovní pohár zůstává u nás v Rychnově. Lucce a  Aleně patří velký dík za to, že pro nás opět dokázaly připravit prima závody, při kterých jsme si zasoutěžili a taky se pobavili.

Videjka z našich běhů v Mýtě i v Rychnově jsou ve videogalerii a děkujeme za ně šikovné Nině.

Když se daří, tak se daří...

Neoficiální závody štěňátek a začátečníků Jaroměř

16.10.2010 - Jaroměř. Tak dneska jsem měla mít pracovní sobotu a makat ve fabrice (zřejmě abych mohla vyššími daněmi lépe přispět na "nepřizpůsobivé", kteří se místo práce válej doma nejen v sobotu, ale i ve všední den). Naštěstí má šéf pro mého koníčka pochopení, a tak jsem místo do roboty uháněla k Jaroměři. Jak jsem slíbila, v autě jsem si tentokrát nezpívala a moji fousáčci to ocenili. Do Jaroměře přijeli v naprosté psychické pohodě.

Přijela jsem na závody o něco dříve, abychom si mohli s Phillem vyzkoušet látkový tunel a kladinu - překážky, které nám minule dělaly trochu (trochu hodně) problém. Lenny dneska nezávodil, ale protože nás nebylo moc, mohl si ještě s dalšími dvěma hafany zaběhnout jako doskokan.

Nejdřív jsme běželi jumping - byl v něm i ten látkový tunel. Phillovi se povedl nejen tunel, ale i celý běh (jen u slalomu jsem si ho nechala předběhnout a měli jsme jedno odmítnutí za chybný náběh). Doběhli jsme si pro 3.místo a krásný pohár.

V agility Phillo vyrobil jednu chybu, když přeskočil jednu skočku i zpátky, místo aby oběhl bočnici (normálně by to byl disk, ale tady se na diskvalifikaci nehraje, takže to byla jenom chyba). Já jsem vzápětí vyrobila chybu druhou, když jsem ho na tu skočku znovu navedla a přiměla ho správně bočnici oběhnout. Z hlediska výcviku to ode mě bylo dobře, z hlediska soutěže nee, protože jsme tím pádem měli deset trestných bodů a čtvrté místo. Trochu mě zamrzelo, že jsem nás připravila o druhý pohár, ale zase mě potěšilo, že při opravě Philda pochopil co po něm chci a udělal to správně. Lenny si zaběhl jumping i agility a oba běhy se mu povedly.

Nakonec jsme s Phillem ještě běželi hru "Gambler" - obodované překážky a časový limit 30 vteřin + 10 vteřin na doběhnutí na áčko. Philda absolvoval překážky poctivě, ale neodpustil si "čuchací zastávku" v místech, které si předtím jedna psí holčička vybrala jako toaletu. Ztratili jsme trochu času, ale přesto nám ještě nasbírané body stačily na pěkné 5.místo.

Závody v Jaroměři byly tradičně pohodové a užila jsem si je já i Lenny s Phillem. Když jsme při vyhlašování výsledků přebírali pohár, bylo na klucích vidět, že jsou si dobře vědomi, jak se jim to dnes povedlo. Tak zase někdy tady naviděnou.

Phillo se svou zaslouženou výhrou

Víkend s kníračem

4.-5.9.2010 - Záměl. Tato sobota a neděle patřila všem chovatelům, majitelům a příznivcům fousatých držtiček - tedy kníračů. Východočeská pobočka KCHK uspořádala v Záměli v Kempu u zámečku dvoudenní setkání pod názvem "Víkend s kníračem". O přípravu celé akce a její hladký průběh se bezvadně postaral Vlasta Bařinka, ozvučení a příjemnou hudbu měli na starost kluci Mertovi a já jsem vyfasovala mikrofon.

V sobotu byla na programu ukázka sportovního výcviku pod vedením Jardy Vidrny, ukázka agility v podání Věry Bařinkové - Berry a Twixey, Adély Lustykové - Danny, Lenky Kombercové - Danae, Oda a Olivia a taky mém - Lenny a Phillo. Dále pak proběhla ukázka úpravy srsti a předvedení psa na výstavě - toho se ujaly Lenka Kombercová a Lenka Kamenická. Na ukázku úpravy srsti jsem zapůjčila Philla, který byl notně zarostlý. Lenka Kamenická na něm předvedla trimování. Vybrala si místečko na zádech a poctivě mu ho vytrimovala, takže Philda  trochu vypadal, jako by měl kožní chorobu. Pak jsme si mohli vyzkoušet předvedení psa na výstavě - běhání v kruhu, výstavní postoj a důkladnou prohlídku psa "rozhodčím". Všichni účastníci dostali od Lenky Kombercové bezvadně zpracovanou příručku co a jak s kníračem od štěňátka až po výstavy a chov.

Na odpoledne jsme plánovali malý výlet po okolí Záměle. Výlet byl trochu ohrožen počasím, protože každou chvíli pršelo, ale nakonec se nás přeci jen osm statečných se spoustou hafanů (neboť málokdo si už vystačí pouze s jedním exemplářem tohoto skvělého tvorečka)  vypravilo na asi hodinovou procházku. Šli jsme i lesem a někteří dokonce našli pár hub. Psi si to bezvadně užili, protože většinu času byli na volno. Lenny se pro tento víkend až po uši zamiloval do krásné černé Elvíry a byl jí neustále nablízku. A vůbec mu nevadilo, že je to ještě psí dítko.

Večer jsme poseděli ve vyhřáté společenské místnosti, probrali jsme kdeco a přitom nám hrála "country kapelka".

Nedělní dopoledne opět patřilo sportovnímu výcviku, agilitění, vystavování a úpravě srsti. Tentokrát měla úpravu srsti předvést paní Stránská. Opět jsem nabídla našeho Philouška. Paní Stránská prohrábla Phillovu srst a konstatovala, že tuhle jemnou srst s hustou podsadou vůbec nemá ráda a nerada ji upravuje. Navíc měl Phillo tu srst dost zacuchanou, za což mi p.Stránská taktně vynadala - bohužel v tom měla naprostou pravdu a mně bylo velmi velmi stydno. Vzápětí se Philla ujaly dvě kamarádky Martina a Marta, se kterými jsem se seznámila při sobotní procházce a večerním posezení. Martina řekla, že i psi s jemnou srstí se holt musí upravovat a pravidelným trimováním se kvalita srsti dá zlepšit. Nejdřív holky chtěly na Phillovi jen ukázat, co a jak se upravuje. Jenže vzápětí se u nich projevila "profesionální deformace" (zjistila jsem, že Martina pracuje v hradeckém salonu Blanda a Marta má svůj salonek Matýsek nedaleko Náchoda). Philla si "rozdělily" a v rukou se jim kmitaly hřebeny, trimováky, nůžky, efilačky.....výsledkem byl krásně upravený Phillo a já slíbila, že ho budu denně pročesávat (což svědomitě plním - jen Lenny z toho žádnou radost nemá neboť v zájmu spravedlnosti denně pročesávám i jeho, ačkoliv jeho hrubá srst to tak často nevyžaduje).

V poledne jsme chutně poobědvali a ještě si v teple společenské místnosti chvíli povídali, než jsme se rozjeli do svých domovů. Za hezký "Víkend s kníračem" patří velký dík Vlastovi Bařinkovi (který vzhledem k pracovnímu nasazení neměl ani moc času "zlobit", jak je jeho dobrým zvykem) a já doufám, že se za rok na podobné akci zase sejdeme.

                                                 Lenka při ukázce agility                                                                       Běháme ve výstavním kruhu

                                                                                                           Účastníci víkendu s kníračem

Neoficiální závody agility ,,O Jaroměřský preclík"

31.7.2010 - Jaroměř. Ráno v 7.00 hodin jsem vyrazila na závody směr Jaroměř. Tentokrát jsem jela úplně sama, protože ostatní naši agiliťáci  se dnes chystali na cvičák na "agiliťácký den". Samozřejmě mě mrzelo, že tam s nimi nebudu už od rána, ale závody v Jaroměři si nemůžu nechat ujít a na náš agiliťácký den vyrazím hned po skončení závodů. Protože mi dnes v autě krom fousáčků společnost nikdo nedělal, mohla jsem popustit uzdu svému pěveckému umění a vesele jsem vyřvávala s rádiem (jak se později ukázalo, na fousáčky to zřejmě nemělo dobrý vliv, a proto příště budu držet hubu).

V Jaroměři jsem se "ubydlela", okamžitě nasála přátelskou atmosféru a pokecánkovala s naší chovatelkou Lenkou Kombercovou. Před osmi lety jsem si od ní vezla domů zlatíčko Lenýska a před dvěma lety přímo tady ze cvičáku dalšího jejího klučíka Philouška (její zatím poslední odchovanec Rumburáček byl už naštěstí u svého nového majitele...). 

Nejdřív jsme běželi jumping (štěnda, začátečníci), potom agility (štěnda, začátečníci) a nakonec "hru" - štěnda, začátečníci a "kategorie otevřená" pro pejsky, kteří už běhají na oficiálních závodech. Parkury byly postaveny rychle, šikovně a úměrně dovednosti našich hafanů, kursy tratí jsem si zapamatovala i já, slalom se k mé velké radosti nekonal ani v jumpu ani v agility a ostatní překážky už Phillda zvládá dobře (běžel v kat. začátečníci). A tak mi nezbývalo než se těšit, až na nás přijde řada a my se předvedeme, jak jsme šikovní. 

A pak mi dal Phillo lekci, že s kníračem si nemůžu být jistá ničím. V jumpingu minul pevný tunel a vzal ho na vědomí až na druhý pokus a do tunelu látkového, který na cvičáku už tak pěkně umí, rovněž nehodlal vstoupit. Naštěstí nám duchapřítomný pořadatel přispěchal na pomoc - látku tunelu nadzvedl a otvor otevřel a my jsme mohli pokračovat. No nic, spravíme si reputaci na parkuru agility. Zónovky Phillo umí a skočky neshazuje, tak by to neměl být problém. Jenže problém to byl a pořádnej. Phillo nejdřív jednu skočku oběhl a skočil v protisměru. Opravili jsme to a pokračovali. Následně se Phillo vyhnul kladině. Vrátila jsem ho a navedla na vzestupnou zónu. Doškobrtal nahoru a tam se zapíchnul. Všem přihlížejícím dával jasně najevo, že kladinu vidí prvně v životě, absolutně netuší, jak ji má překonat a já jsem magor, ketrý ho k tomu nutí. A tak z ní skočil - naštěstí dopadl na zem šikovně. Znovu jsem ho navedla, ale nahoře se opět přicucnul na kladinu a odmítal pokračovat. Nechal se prosit, postrkovat, tlačit, přemlouvat... takhle jsme se doplácali až na zónu sestupnou a konečně kladinu opustili. Diváci nás odměnili potleskem. Zbývající část parkuru už jsme zvládli bez zádrhelů. Po doběhnutí všech závodníků jsem šla s Phillem na kladinu znovu, abych se pokusila nenadálý strach z ní odbourat. Nebylo CO bourat, neboť Phillo přeběhl kladinu oběma směry naprosto bez zaváhání...

Potom přišla na řadu "hra". Byl nám vysvětlen a předveden postup a princip tohoto běhu. Z pohledu diváka (a z počátku tedy i mého) vtipná a veselá záležitost. Z pohledu doběhnuvšího závodníka ( a tedy později především z pohledu mého) to spíš připomínalo boj o vítězství nad sebou samým. Nikdy bych nevěřila, že pobíhání parkurem v předklonu s dětským kolečkem v rukách dokáže člověka tak fyzicky zhuntovat! Jezdili jsme s kolečkem po parkuru, nakládali do něj plastové lahve naplněné vodou a opatřené písmeny  a skládali z nich nápis AGILITY. Můj vysoký krevní tlak se stal ještě vyšším a v cíli jsem svým rudým obličejem a modrými rty působila spíš jako adept pro záchranku než jako veselý agiliťák...Útěchou mi bylo, že více či méně tak v cíli vypadali skoro všichni. Phillo běžel tentokrát bez chyby a ani nepotřeboval moc mých povelů - naštěstí, protože by mi na ně stejně nestačil dech. Lenýsek pojal tento běh jako procházku parkurem (popravdě hlavně já už neměla na rychlejší tempo), a tak se ani moc nesnažil zvedat nožky, což mělo za následek dvě shozené laťky.

 Po ukončení hry si pořadatelé vyžádali chviličku na spočítání výsledků a my si zatím mohli dobíjet energii grilovaným čuníkem. Věděla jsem, že na "bednu" asi nemáme, ale počkala jsem na vyhlášení výsledků, abych mohla zatleskat těm, kteří dnes byli úspěšnější. Závody v Jaroměři patří k mým oblíbeným - výborná organizace, spousta legrace a žádná křeč.  Obdivuju Lenku Kombercovou, která běžela hru celkem čtyřikrát a ještě po posledním běhu byla schopná spolu se svým agiliťáckým týmem vše zvládat s úsměvem na tváři. A pak přišlo vyhlášení výsledků. V jumpingu jsme s Phillem skončili na 8. místě, v agility na 10. místě, ve hře jsme s Lenýskem obsadili 9. místo a ve hře s Phillem? Ani jsem tomu nemohla uvěřit, ale podařilo se nám vybojovat 3. místo! A tak jsme si nakonec ještě domů odváželi krásnou plaketku, úžasnou kytici složenou ze samých psích dobrůtek, hračku, diplomy a samozřejmě pocit, který si odtud odvážím pokaždé - bylo tu moc hezky, pohodově a zase se sem ráda vrátím.

P.S. Naše "úžasné" běhy s Phillem (jumping a agility) jsou k vidění ve videogalerii (za jejich pořízení děkuji naší agiliťačce Pavle Haláskové). Já jsem natočila videjka ze hry v podání Pavlíny Markové a Zuzky Tvrzníkové, která jsou k zhlédnutí rovněž v naší videogalerii.

                                      ...a rychle pro poslední láhev !                                                                                Přeci jen úspěšní...   

,,O Chlumeckou tlapku pro štěňátka, začátečníky a veterány"

3.7.2010 - Chlumec nad Cidlinou. Protože s Lennym už na oficiálních závodech neběháme a s Phillem na nich zatím běhat nebudeme, přihlásila jsem nás na neoficiální závody v Chlumci n.C. Kategorie tu byly pro oba kluky - Lenny veteráni (Pavlína posunula věkovou hranici na sedm let) a Phillo začátečníci.

Vyrazili jsme v 6.00 hodin z Častolovic s Lenkou Štěpánovou, Žofinkou, Lennym a Phillem naší Feluškou. Lenka mi krom příjemné společnosti dělala i navigátora. A tak mi v Hradci Králové, když jsem na semaforech odbočila vpravo, hlásila, že ,,až budeme v Hradci, odboč na semaforech vpravo...". Povídám jí, že to právě dělám a Lenku překvapilo, že už jsme v Hradci (ale potěšila mě - prý jedu tak plynule, že si toho ani nevšimla...).V Chlumci jsem na prvním kruháku odbočila vpravo na polní cestu, ačkoliv se mě Lenka velmi usilovně snažila dotlačit až na druhý kruhový objezd a důrazně mi mávala před očima mapkou. Já jsem ale trvala na svém, protože tady jsme kdysi s Luckou na chlumecký cvičák odbočovaly. Ano - kdysi. To tam ještě totiž po pár metrech jízdy nestálo přes cestu bytelné železné zábradlí. A tak jsem se Lence omluvila, auto otočila a poslušně dojela na druhý kruhák. Tam jsem správně odbočila a dorazili jsme na cvičák v 7.15 hodin.

Vybalily jsme věci a já zjistila, že obojky odpočívají v Častolkách. Tak jsem klukům připevnila vodítka  kolem krku na způsob stahováku, což se mi vzápětí vymstilo a málem jsem Philla uškrtila! Vodítko se mu stáhlo tak, že sotva mohl dýchat a vůbec to nešlo povolit. Začala se o mě pokoušet hysterie. Požádala jsem jednu holčinu, co nám pomáhala, ať utíká do kantýny pro nůž, abych mohla vodítko přeříznout. Lenku ale představa, jak v tomhle stavu šmrdlám Phillovi kudlou po krku, vybičovala k takovému úsilí, že se jí vzápětí povedlo to blbý vodítko povolit a sundat. Psy jsme pustily, šly jsme se zabydlet a pak jsme pomáhaly místním postavit přístřešek. Za chvíli dorazila Verča Hostinská s Kessinkou (kat. štěňátka do 18-ti měsíců) a s nimi Nina Janebová coby poradce. Nina si sebou vzala Falca, aby nemusel být sám doma. Zjistila jsem, že v kategorii veteráni large jsou přihlášeni jen dva hafani a tak jsme šly s Ninou zkusit Falca ještě přihlásit. K naší radosti ho bez problémů přihlásili.

V 9.00 hodin začaly závody. A musím říct, že to byly závody přesně podle mého gusta. Dohromady kolem třiceti týmů, přátelská atmosféra a žádná tréma či stresík. Běhy posuzovala Lenka Kombercová a Pavlína Marková. Na diskvalifikaci jsme nehráli, jen bígl Woody udělal výjimku - z parkurů odešel, aby se na ně už nevrátil, a tak jako jediný ten disk vyfásl. Přestavba parkurů agility byla perfektní a hlavně rychlá - Pavlína většinou jen změnila pořadí překážek. Totéž bylo i u jumpingu, a tak závody probíhaly plynule a bez zbytečného zdržování. Navzájem jsme si fandili a povzbuzovali se a mně to připomnělo závody z dob mých začátků v agility.

Phillo běžel moc hezky a v parkuru agility neměl žádnou chybu. Jumping běžel taky pěkně, jen ve slalomu jsem se tak snažila ho navést správným směrem, až jsem to trochu přehnala a on naběhl (teda spíš "našel", páč ve slalomu rychlostí nevynikáme) z nesprávné strany, takže jedna chybka. Běhy se sčítaly a nám to s Philouškem vyneslo bezva 3.místo. Lennymu to dnes taky pěkně běhalo a měla jsem z něj radost. Jen v agility se jedna laťka na skočce neudržela na svém místě a v jumpingu taky, takže dvě chybičky a v součtu taky krásné 3.místo.

Lenka se Žofkou dnes běžely oba běhy čistě a tak zaslouženě získaly 1.místo. Verča s Kessinkou obsadilo 3.místo a veterán Falco, který se původně přijel jen "podívat", ukázal co umí. Kromě jedné shozené tyčky běžel pěkně a  v součtech mu to vyneslo 1.místo. Takže "třešinkou" na dnešních závodech bylo to, že jsme si všichni rychnovští agiliťáci vezli domů krásné poháry, drobné ceny a mňamky pro pejsky.

Prožili jsme pěkný agiliťácký den a chlumeckým kynologům patří velký dík za takhle skvěle zvládnuté závody. A pokud jim vydrží nadšení i příští rok, rádi se tu s nimi zase sejdeme.

Videjka ze závodů jsou ve videogalerii. Za jejich pořízení děkujeme Nině.

                                

                                                 Nina se pokusila zavrtat kolík...                                       V letním žáru se hodí každý kousek stínu.
                                         ale je to marný, je to marný, je to marný...                              Phillo, Žofka a Lenny pod slunečníkem.

  

Úspěch našich týmů - co pes, to pohár

29.5.2010 - Žamberk. Uplynul rok a je tu opět pozvánka na bezva výlet neboli III. ročník Žambereckého minidogtrekingu. Tentokrát byla naplánována pouze kategorie turistická (což mně naprosto stačí) s délkou trati 6 km. Většina lidiček z našeho cvičáku, kteří byli na loňském trekingu, měla na tenhle termín napláné závody a skoro to vypadalo, že v Žamberku budu pochodovat jen já s Jirkou a fousáčkama. Nakonec se k nám ale přidala ještě Nina s Falcem, Lenka s Lexoušem, Věra s Berrinkou a Lenka se Žofinkou,takže jsme utvořili pěknou partičku.

Začátek byl naplánován na 13.00 hodin. Před jednou hodinou jsme přijeli na cvičák v Žamberku a překvapilo nás, že krom auta Vrkočových tam není ani noha. Už jsme zapochybovali, že jsme spletli datum, hodinu či místo konání. Na cvičáku byli jen Vrkočovi ale ujistili nás, že pochoďáček bude. A opravdu během chvilky se sešlo asi dvacet lidiček s hafanama. Chvilku jsme dali řeč a pak už jsme vyrazili na trasu.

Myslím, že žamberečtí mají s někým tam nahoře smlouvu, protože ačkoli několik týdnů vytrvale pršelo, dnes svítilo sluníčko a den byl opravdu jako vymalovaný. Šli jsme všichni společně a tam, kde to bylo možné, měli jsme hafíky puštěné na volno. Bylo vidět, jak se pejskům takovýhle výlet líbí. Teda až na Berinku Bařinkovic. Ta měla naprosto odlišný názor. Z její pomalé chůze a otrávených pohledů, které na nás vrhala, se dalo velice srozumitelně vyčíst - ,,kterej debil tohle vymyslel !!!" Nálada se jí vrátila až s příchodem do cíle.

Phillo s Lennym si vesele ťapkali na volno. Phillo se většinou držel v naší blízkosti a Lenny, který se pro dnešek zamiloval do velké bílé pudlice Armíny Vrkočovic, šlapal buď  vedle Armínky nebo přilepen k jejímu ladnému zadečku. Jednu chvíli, když se nám Armína náhodou trochu vzdálila, byl dokonce ochotný přeplavat kvůli ní řeku. Uprostřed řeky se ale dostal do silného proudu a už to vypadalo, že ho Jirka bude muset jít vylovit. Nakonec se mu podařilo vrátit a mně spadl kámen ze srdce. Jenže ten blbánek si asi uvědomil, že Armínka mizí v dáli a vrhnul se do řeky znova. A znova skončil v tom silném proudu. Jirka už vyhrnoval nohavice aby ho zachránil, když se mu konečně podařilo zvítězit nad proudem a připlavat ke břehu. Na cvičáku si to pak vynahradil a zbytek času stráveného v Žamberku se od Armíny nehnul.

V cíli nás čekaly diplomy, dobrůtky, domácí koláč a taky buřtíky, které jsme si s chutí opekli (mně ho s chutí opekl Jirka). A hlavně nás čekalo ještě přátelské klábosení - samozřejmě o psech, o jiných věcech a zase o psech. Žambereckým se tahle akce opět povedla a my jsme si to užili. Bylo prima počasí, prima lidi, prima psi, prima nálada - prostě zase jeden PRIMA den.


                                                       

                                             Naše parta před startem                                                                                 Lenny a Phillo "u baru"


 

Tak naši kluci jsou zas o rok starší. Phillovi byly 6.5.2010 dva roky a Lennymu bylo 22.5.2010 osm let. Za ty dva roky, co jsou spolu, jsou z nich prima parťáci. Jeden druhému dělá bodyguarda - hlavně Phillo se snaží brášku ochraňovat a opečovávat (když měl Lenny škrábnuté ucho, Phillo mu ránu tak usilovně olizoval a léčil, až se chudák ucho málem nemělo čas zahojit).

Philoušek je takové věčné dítě a pes optimista. Když něco provede, nejde mu ani vyhubovat, protože on okamžitě začne mávat ocáskem a podívá se na mě s výrazem ,,máš to zapotřebí ???, přestaň se rozčilovat a poď si hrát..." Lenny je spíš takový ,,rozoumek" a nehrne se do všeho po hlavě jako Philda. Když si ale na cvičáku začnou někteří psi vyřizovat účty, je Lenny hned u toho, postaví se mezi ně (když jsou větší, klidně se o jednoho z nich opře předníma nohama a čumánkuje mu do ksichtu) a případnou rvačku jim ,,rozmluví".

K narozeninám jsme našim klukům dali samozřejmě nějaké ty psí mňamky a popřáli jim hodně a hodně dalších let plných zdravíčka, psích kámošů, radosti ze života a pohody s náma lidičkama.


                                                                            
   
                                         Phillo s mňamkou                                                                                                      Lenny s mňamkou

 

Odpočinek po oslavě

 

14.2.2010 - Častolovice.Tentokrát byla neděle, krátce po obědě a já se chystala vyrazit  z Častolovic na cvičák. Sbalila jsem věci, které jsem si sem na víkend přivezla (a přibalila i pár těch, které jsem si nepřivezla) a šla jsem k autu. Venku stále ještě řádila ,,Ladovská zima", na kterou jsme už všichni svorně nadávali. Snad ani pan Lada by nedokázal namalovat takové množství sněhu, jakým nás letošní zima obdarovala. A tak moje Feluška trpělivě čekala venku u chodníku, protože na zahradu se přes ty haldy bílého svinstva nedalo zajet.

Vzala jsem Lennyho a Philla a naprosto nepoučena minulým zážitkem - oba jsem nechala opět na volno. Phillo hned za brankou odbočil do prava, ačkoli auto stálo vlevo a rychlostí, jakou jsem  ho na parkuru ještě běžet neviděla, zmizel za rohem. Na moje volání reagoval absolutní ztrátou sluchu, a tak jsme ho s Lennym následovali. Phillo měl namířeno opět do polí, jenže mu cestu zkřížila volně pobíhající skoroborderka. A náš hrdina hodil brzdu, nožičky mu vrostly do země a honem otáčel hlavičku, jestli proboha ti jeho bodygardi Lenny a já jdou za ním. Došla jsem k němu a lehce ho vytřepala za kůži na krku, za což se mi odměnil hnusným zavrčením. Tak jsem ho za tu kůži vytřepala trochu víc, aby pochopil, že týhle smečce velím já. Asi to pochopil - už mlčel a poslušně mi ťapal vedle nohy.

Dala jsem oba kluky do auta a konečně jsme vyjeli  na cvičák. Dnes tam musím být včas, Lucka i Nina jsou pryč a já mám tudíž klíče. Od baráku s kopce dolů byly vyjeté hluboké koleje ve vrstvě ledu - jen pro jedno auto. Musím dávat bacha, abych z nich nevyjela. Myslela jsem na to, jak ten blban Phillo zase neposlechl a štvalo mě to. Myslela jsem na to, jak tu mají hnusnou neupravenou silnici a štvalo mě to. Nemělo mě to tolik štvát. Asi jsem nevědomky v tom rozpoložení trochu cukla volantem... Předek Feluše vylítl do vzduchu, opustili jsme vyjeté koleje a mně prolítlo hlavou, že si rozbiju hubu i auto. Auto se zapíchlo do hromady sněhu, deset centimetrů před betonovým sloupem, čumák nahoru, napravo půl metru od betové zdi...

 Žijem! Vypnula jsem motor a šla obhlídnout situaci. Feluška bezmocně trčela na hromadě sněhu a mně bylo jasný, že z tohodle nevyjedu, i když tentokrát ruční brzdu zataženou nemám. Začala jsem odhrabávat sníh z pod auta, samozřejmě holejma rukama, protože lopatu s sebou nevozím.  Sníh byl pod tíhou Felušky udusanej a tuhej jak beton. Chvíli jsem si hrála na krtka a hrabala a hrabala, ale výsledek téměř žádný. Kolem šel nějakej chlap, chvíli na mě koukal a pak mi povídá : ,,No z tohodle se jen tak nedostaneš, to chce aspoň lopatu..." - to vím i bez něj! Ukázalo se, že je to kluk asi o rok starší než já a znali jsme se z dětství. Šel ke strejdovi, který bydlel v ulici a přinesl lopatu. V patách za ním šel jeho strýc - drobný, pětaosmdesátiletý klučina a v hubené ručce taky třímal lopatu. Začali jsme sníh odhazovat lopatama, jenže ta tuhá hmota se svýho místa nechtěla jen tak vzdát. Drobný stařík hbitě klekl na kolena  a násadou šťouchal do udusaného sněhu pod autem. Udělala jsem totéž, jen ta hbitost mi nějak chyběla. Rubali jsme sníh jak horníci uhlí, ale šlo to pomalu. Kolem jezdila auta a z tváří řidičů bylo vidět jak jsou rádi, že to nepotkalo je. Zavolala jsem Lence Krejčové, že na cvičák dorazím asi až po jarním tání...

Asi hodinu jsme se tu takhle mořili, když kolem projelo takové to velké terénní auto. To by se hodilo, to by mohlo Felušku vytáhnout! Šofér i spolujezdec na nás zúčastněně pohlédli a jeli dál. No - tak nic,tak zas na všechny čtyři a hrabat. A najednou se to auto na křižovatce otočilo, přijelo k nám a ti dobří chlapci mi nabídli pomoc. Uvázali jsme lano, šofér mi dal pokyny co a jak a já sedla za volant. Během několika vteřin byla Feluša vysvobozena a já mohla odjet. Poděkovala jsem všem zúčastněným ochotným lidičkám a spocitem, že ,,dobrý člověk" skutečně ještě žije - a ne jeden - jsem odfrčela na cvičák.

30.1.2010 - Častolovice. Bylo sobotní odpoledne a já se vracela z kníračkářské schůze v Nemošicích. Stavila jsem se v Častolovicích vyzvednout Lennyho a Philla. Protože mám vcelku vychované psy (doteďka jsem si to aspoň myslela), těch pár kroků od branky k autu je nechávám na volno. Kluci šli poslušně za mnou. Otevřela jsem jim dveře do auta. První naskočili Lenny, pak...pak měl naskočit Phillo, jenže ten tam nebyl! Zavolala jsem na něj - nic. Vrátila jsem se k brance, nic. Klekla jsem vedle auta a hledala pod ním - nic. Šla jsem se podívat na roh ulice - po Phillovi ani vidu ani slechu. Začala jsem šťouchat do hromady sněhu, jestli tam nezapad, čučela jsem k obloze jestli ho snad neodnesl nějaký opeřený dravec...Šla jsem pro Lucku, aby mi ho pomohla hledat. Nasedla jsem do auta, že projedu Častolovice, i když mi nešlo do hlavy, jak mohl ve vteřince tak rychle zmizet.

Projela jsem kus Častolovic, ale Philla jsem nenašla. Vrátila jsem se k baráku - Lucka ho taky nenašla. Za chvíli bude tma, Phillo to tady nezná, nebude se umět vrátit, někdo mi ho blbánka důvěřivýho sebere a my už ho nikdy neuvidíme nebo... napadalo mě všechno možný a chtělo se mi brečet.
 
Rozhodla jsem se ještě zajet na polní cestu směrem k Olešnici i když mi bylo jasný, že tudy by se Phillo nevydal. Ale nic jinýho mě už nenapadlo. Jela jsem pomalu a snažila se uvidět ve sněhu psí stopy - zas nic. Dojela jsem ke křižovatce. Uprostřed ní byla velká hromada sněhu. Tady to otočím a pojedu zpátky. Zastavila jsem, abych se ještě rozhlédla po polích... Zpoza té obrovské hromady sněhu vykráčel náš Phillo. Zůstala jsem stát s pusou dokořán a zírala jak jojo. Philouš mě uviděl, zavrtěl ocáskem a z výrazu jeho nevinnýho ksichtu se dalo číst : ,,To čumíš jak jsem šikovnej co? Až tááákle daleko jsem došel úplně sám!"

Ta úleva se ani nedá popsat. Dala jsem Philla do auta k Lennymu, nastartovala a ... nevyrazila. Auto se ani nehnulo. Stála jsem v té křižovatce hodně nešikovně a potřebovala jsem co nejdřív vypadnout., ale auto nechtělo ani dopředu, ani do dozadu - nikam. Asi se mi nějak v tom sněhu zašprajclo. Kolem jel na kole kluk - tak čtrnáct, patnáct roků. Zastavil, pozdravil a nabídl mi pomoc. Tak ,,dobrý člověk" ještě žije! Klučina se opřel do auta, já přidala plyn a - nic. Auto se nehnulo. Vylezla jsem ven, že dám pod kola koberečky. A ten kluk,  místo aby se vybodnul na mě i na auto, kleknul na zem a začal z pod kol vyhrabávat sníh. Dobu jsme se tam s tím lopotili, pak jsem nasedla do auta, nastartovala, kluk zatlačil a - nic. Vypnula jsem motor, zase vylezla ven a smutně koukala na auto. Klučina si zatím lámal hlavu, co s tím. Pak mi poradil, jak mám točit volantem a že to znovu zkusíme. Sedla jsem do auta, bezradně se po něm rozhlídla a najednou mi bylo jasný, že tentokrát se to povede. Nastartovala jsem, klučina zatlačil a já se rozjela. Ještě jsem mu poděkovala, zamávala a už jsem frčela k domovu.

Já vím, že ten kluk asi nikdy nebude číst tenhle můj příběh. Ale svět je malej a možný je všechno. Tak pro jistotu, kdyby náhodou : moc ti chlapče děkuju za to, jak jsi byl ochotnej, jak jsi mi pomáhal a žes mě tam s tím nenechal samotnou. Jsi prima kluk. A kdybys někdy zase třeba potkal nějakou paní, které se nedaří rozjet auto, zastav u ní a pokus se jí pomoct. Ale ze všeho nejdřív se podívej dovnitř auta - třeba bude mít ta husa pitomá taky jenom zataženou ruční brzdu...